Jak jinak uvést kerblík než slovy slavného italského lékaře Mattioliho, který o něm ve svém herbáři napsal: „Celá bylina je sladká a vonná. Když se vaří se zeleninou nebo s jinými krměmi, bývají tyto vonnější a chutnější." Kerblík je aromatická bylina, která se vzhledem podobá petrželi, avšak lístky jsou jemnější a drobnější. Svou chutí poněkud připomíná anýz.Pochází z Kavkazu a západní Asie a kořenili jím Římané už ve starověku, kteří ho během válečných výprav rozšířili do mnoha evropských zemí i na britské ostrovy. V Evropě býval rozšířený zvláště ve středověku, ale udržel se i později. Ve staročeské kuchyni byl kerblík nazýván stokláska nebo třebule a tehdejší hospodyně jej dokonce přidávaly i do tvarohových koláčů. (Upravoval totiž případné zažívací potíže z nadbytku kvasnic.) Z kerblíku nejlépe chutnají velmi mladé a jemné lístky. Sušený kerblík ztrácí svoje aróma. Sušené mleté lístky kerblíku bývají součástí kořenících směsí ke grilovaným masům. Kerblík potřebuje kyprou, vlhkou zahradní půdu a na jaře mnoho slunce, v létě polostín. Kerblík se dá použít všude tam, kde petrželka. Neměl by chybět v zeleninové či bylinkové omáčce. Jarní pochoutkou je rozsekaný kerblík smíchaný s měkkým hermelínem, který se tlustě maže na chléb s máslem. Kerblík patří k vajíčkům natvrdo, do slaných omelet, rybích omáček, do bylinkových másel, do bramborové polévky, k jehněčímu a drůbeži. Osvěžuje chuť hlávkových a míchaných salátů, tvarohových pomazánek, hrachu a rajčat. Je to nedráždivé jemné zelené koření, které podporuje trávení a mírní nadýmání.
Kerblík spolu s petrželí, pelyňkem kozalcem – estragonem a pažitkou tvoří jemnou směs (francouzsky "fines herbes", německy "küchenkräuter"), používanou do omelet.

 

Zdroj: Wikipedia, Sešity domácího hospodaření 1988

Foto: Wikimedia Commons, Autor: Rasbak