Dnes už je jméno Vaňha známo snad jen příslušníkům nejstarších generací, za první republiky to však byl pojem. Tehdy se spojoval zejména s proslulou rybí restaurací na Václavském náměstí a stejnojmennou pasáží. Především ale šlo o rybářský velkopodnik, který svého času provozoval i vlastní námořní flotilu.

 

O podniku Vaňhova rybárna mohu s pýchou prozraditi, že jest i za hranicemi tak znám a vážen, že jsem byl již několikrát vyzván, abych založil v cizině podnik podobný," píše o svém slavném komplexu rybích restaurací na Václavském náměstí v Praze jeho majitel. V tomto případě ale vůbec nešlo o přehánění. Když tato slova ve 20. letech minulého století podnikatel psal, oslavovala rybárna v centru Prahy deset let své úspěšné existence.

Moře na Václavském náměstí
Slavná rybárna byla nejviditelnější špička ledovce velkopodnikání Jindřicha Vaňhy. V éře první republiky však komplex restauračních zařízení v pasáži na Václavském náměstí č. 43 (tedy tam, kde je dnes Divadlo Jiřího Grossmana) představoval také neodmyslitelnou součást atmosféry jediného pražského bulváru. Přímo z Václaváku mohl chodec zajít zahnat hlad do studeného rybího bufetu, uvnitř pak byla kvalitní středostavovsky zařízená rybí restaurace, dále Baltic Grill a nakonec teplý rybí bufet. Atmosféru dokreslovaly vodní motivy na stěnách či kovový model plachetnice nad vchodem do restaurace. Velkou atrakcí pro Pražany byla akvária, kde si příchozí mohl přímo vybrat vodního tvora, který skončí na jeho talíři. Dokonalá obsluha byla v tomto podniku, který rozhodně nepatřil k nejlevnějším, samozřejmostí. S provozním zázemím (sklady, přípravny, kuchyně a další provozy) zákazník vůbec nepřišel do styku, protože byly umístěny do rozsáhlého podzemního podlaží.

Pan Vaňha kromě známé restaurace vlastnil i síť rybáren a byl ve své době největším dovozcem ryb a mořských potvor u nás. Procestoval celý svět a všude studoval a sbíral recepty, poznatky o životě, zpracování a lovu ryb a všeho jedlého z moře. Stal se průkopníkem zavádění rybích pokrmů do běžného jídelníčku českého člověka, musel překonávat hluboce zakořeněné představy o nevýživnosti hlavně mořských ryb. Rozhodl se na to jít nikoli od lesa, ale od vody. Ve své restauraci připravoval lahodná rybí jídla a přesvědčoval zpočátku alespoň Pražany, že stojí za to je ochutnat. Věhlas restaurace se brzy rozšířil i za hranice země. Jako dovozce se snažil o plné zásobování nejen velkých měst, ale i městeček kvalitním rybím masem. Chtěl, aby se rybí maso stalo laciným a vpravdě lidovým pokrmem.

Největším magnetem Vaňhových restaurací byly recepty z celého světa. Na svých cestách je shromažďoval sám majitel, který si předsevzal, že obyvatele středoevropské kotliny seznámí se zdravým jídelníčkem přímořských národů. Žraloci, velryby, mořští korýši byli do té doby zdejším kuchařkám prakticky neznámí a do našeho jídelníčku se dostali právě Vaňhovou zásluhou.
Menší pobočky pražské rybárny vznikly v mnoha dalších městech Čech a Moravy, ale i v jiných pražských čtvrtích; jeden z Vaňhových podniků sídlil například v Dejvicích.
Za rybími bufety a restauracemi stál rozsáhlý velkoobchod rybami, zpracovatelské závody, zahraniční kontakty, a dokonce i pronajaté námoř-ní rybářské lodě. Pro Vaňhu pracovala široká síť obchodních agentů v mnoha přímořských státech od Baltu a Severního moře až po Jadran.

Syn vltavského převozníka
"Původem veškerého organického života je voda," vyznal se kdysi slavný podnikatel. "Zdá se, že sám člověk též přináležel k vodnímu živočišstvu, jak tomu nasvědčují žábry lidského embrya."
Jindřich Vaňha se narodil roku 1889. Pro život spojený s vodou byl předurčen už svým původem: jeho otec Karel Vaňha (1853-1927) provozoval v pražských Holešovicích rybářskou živnost a dva přívozy přes Vltavu. S rybami také obchodoval, a zřejmě úspěšně, protože na svém vinohradském náhrobku je označen jako velkoobchodník. Kromě Jindřicha měl se svou ženou Alžbětou ještě syna Karla (1881-1927), který se stal povozníkem.
Jindřich v mládí hodně cestoval, ale i přitom si všímal především všeho, co souviselo s obyvateli vodní říše. Brzy si uvědomil, že by je šlo k nám dovážet v mnohem větší míře než dosud – pokud Čechy naučí jíst pokrmy oblíbené v přímořských státech. K tomu vedla jediná cesta: dostat mořské produkty až ke koncovému zákazníkovi.
O vývoji Vaňhova podniku se moc dostupných údajů nezachovalo, jisté je jen to, že se mu vedlo dobře. Svědčí o tom i skutečnost, že v Holešovicích na nezastavěném pozemku dnešní ulice U Uranie pro sebe a svou rodinu postavil dům v historizujícím slohu. Svou zdobnou fasádou a rozměrnými freskami vyniká mezi činžáky dodnes.

Zbyly jen recepty
Vaňhův podnik přečkal válku, poté byl však znárodněn a majitelé odešli do emigrace. Jindřich Vaňha zemřel v zahraničí roku 1961. Někteří členové rodu provozovali  restaurace dokonce až v Austrálii. Rybí restaurace na Václavském náměstí pak sice ještě několik desetiletí přežívala, z někdejší úrovně ale musela hodně slevit. Po Jindřichu Vaňhovi však zůstal jiný odkaz. Protože po první světové válce jeho provozovny vznikaly po celé republice a počet zaměstnanců se rychle rozrůstal, musel velkoobchodník řešit problém, jak ve svých podnicích udržet kvalitní úroveň. Pouze pro interní potřebu firmy proto sepsal své zkušenosti s přípravou pokrmů a okolo tří tisíc receptů, které sesbíral během cest po světě. Zdaleka nešlo jen o ryby, byla tu také jídla z chobotnic, želv, žab, mlžů a dalších českým kuchařkám neznámých tvorů. Dílo Rybí kuchyně, které vydal vlastním nákladem v omezeném počtu výtisků, má bezmála sedm stovek stran. Poprvé vyšlo při příležitosti desátého výročí založení Vaňhova podniku. I když s některými zoologickými tvrzeními autora lze polemizovat, po kulinářské stránce jde o unikátní dílo, jež se po roce 1989 oprávněně dočkalo několika reedic.

 

 

Zdroj: internet, Hospodářské noviny, Puzzle